NEJČASTĚJŠÍ OČNÍ VADY | SDRUŽENÍ OPTIKŮ - Mezinárodní sdružení optiků a optometristů

Nejčastější oční vady

            V populaci se běžně vyskytují 3 druhy refrakčních vad, ke kterým v pozdějším věku přibývá stařecká vetchozrakost (presbyopie) a dále se mohou vyskytovat nejrůznější poruchy binokulárního vidění.

Krátkozrakost (myopie)

            Nejmarkantnějším projevem krátkozrakosti je snížená zraková ostrost do dálky. Vidění do blízka nemusí být, dle stupně vady, zhoršené. Krátkozrakost se vyvíjí většinou během dětství a dospívání a souvisí s růstem oka. Krátkozraké oko je zpravidla delší, než by ideálně mělo být, a proto se ostrý obraz vytváří nikoliv na sítnici, ale před ní. Ke korekci používáme rozptylné (mínusové) brýlové nebo kontaktní čočky. Rozvoj krátkozrakosti je poměrně plíživý a pozvolné zhoršování vidění nemusí člověk po určitý čas ani registrovat, nemá-li možnost srovnání s tím, jak by vidět měl. I z tohoto důvodu je důležité absolvovat pravidelné kontroly zraku.

Dalekozrakost (hypermetropie)

            Projevy dalekozrakosti jsou v různých věkových skupinách odlišné. Zatímco ve stáří dalekozraký člověk vidí neostře do dálky a ještě hůře do blízka, v mladším věku nemusí být zraková ostrost zhoršená vůbec. Je to dáno tím, že dalekozraké oko bývá osově menší než by ideálně mělo být a ostrý obraz vzniká až za sítnicí, přičemž v mládí má lidské oko schopnost zaostřit (odborně: „akomodovat“) a tím posunout rovinu ostrého obrazu zpět na sítnici. Toto zaostřování je proces zcela normální pro vidění na blízkou vzdálenost. Je-li však dalekozraké oko nuceno zaostřovat neustále i při pohledu do dálky, dříve či později se vyskytnou potíže v podobě bolesti očí a hlavy, přechodně zamlženého vidění, rychlejšího nástupu únavy při práci či řízení, někdy i zánětů okrajů víček. Nejprve se tyto příznaky začnou projevovat při pohledu do blízka, později i při pohledu do dálky. Dalekozrakost se koriguje spojnými (plusovými) brýlovými nebo kontaktními čočkami, které ostrý obraz posunou zpět na sítnici, aniž by oko bylo nuceno akomodovat.

Astigmatizmus

            Astigmatizmus se může vyskytovat samostatně nebo velmi často ve spojení s některou z předchozích očních vad. Jeho podstata tkví v nepravidelnosti optických prostředí oka. Obvykle je způsoben nerovnoměrným zakřivením rohovky, případně oční čočky, které nemají ideální kulovité zakřivení, ale jsou zdeformovány do elipsoidního tvaru. Vidění jak do dálky, tak i do blízka je dle stupně vady rozostřené. Nízké hodnoty astigmatizmu si nemusí člověk ani příliš uvědomovat, avšak zhoršují rozpoznávání drobných detailů zejména za zhoršeného osvětlení. Koriguje se torickými brýlovými nebo kontaktními čočkami, které vykompenzují nepravidelný účinek optických ploch oka a umožní obraz zaostřit přesně na sítnici.

Stařecká vetchozrakost (presbyopie)

            Od dětství do stáří postupně klesá schopnost očí zaostřit na blízkou vzdálenost. Tomuto zaostřování se říká akomodace a spočívá v aktivitě nitroočního tzv. ciliárního svalu, který dle potřeby umožní vyklenout oční čočku a zvýšit tak její optickou mohutnost a tím pádem zaostřit do blízka. Pružnost čočky však s věkem přirozeně klesá a obvykle mezi čtyřicátým a padesátým rokem věku se dostává na úroveň, kdy již míra jejího vyklenutí nepostačuje k pohodlnému ostrému vidění do blízka. Tento stav označujeme jako presbyopii, která narůstá až na rozdíl cca. 2,5 až 3 dioptrií mezi hodnotami korekce do dálky a blízka a po té již zůstává stabilní (zhruba v šedesáti letech věku). Presbyopii korigujeme přidáním odpovídající dioptrické hodnoty tak, aby předměty v požadované čtecí nebo pracovní vzdálenosti byly viděny opět ostře.

Binokulární poruchy vidění

             Někdy mohou potíže se zrakem pramenit z nesprávné spolupráce obou očí, přestože je každé zvlášť dobře korigované nebo zcela bez vady. Nejčastěji se jedná o skryté šilhání, při němž musí člověk vynakládat zvýšené úsilí k tomu, aby viděl jednoduše, nezdvojeně. Nestačí-li již toto úsilí, reprezentované především aktivitou mozkových zrakových center a okohybných svalů, k dostatečně dobré kompenzaci skrytého šilhání, mohou se vyskytovat potíže v podobě rozmlženého až zdvojeného vidění, zhoršeného odhadu vzdálenosti a prostorového vidění, bolestí očí a hlavy, světloplachostí a dřívější únavou. Tyto obtíže jsou mimořádně nepříjemné a nebezpečné například v silničním provozu. Způsob korekce je značně individuální, po optické stránce se dobře uplatňují tzv. prizmatické čočky, které upraví chod světla do očí tak, že již není potřeba skryté šilhání kompenzovat činností svalů a mozku a s ním spojené potíže ustoupí.